Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil'.
Často (obvykle v tu nejméně vhodnou dobu) na dveře mého srdce neodbytně klepe On sám - Ježíš, můj Přítel. A prosí o pomoc pro svého přítele (např. viz. Mt 25, 35-40).
On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.'
Jejda, jak odpovídám, reaguju obvykle já?
Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.
On umí být vpravdě neodbytným... Ale vím já, kolik mám času na odpověď?
Ach přišla láska s milým žebroněním
a zaklepala stoudně na mé dvéře,
já vroucí dívku chladným okem měře
ji hrubě odbyl: "Pozděj!"
A přešla leta, s tklivým žebroněním,
svou všechnu naděj mdlým už okem měře,
jsem klepal sám na lásky bílé dvéře,
a z vnitř to znělo: "Pozdě!"
(Jan Neruda)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.